Toto je objekt systému MBI.

MBI (Management Byznys Informatiky) je portál obsahující zobecněná řešení v řízení provozu a rozvoje IT, resp. podnikové informatiky.

Pokud máte zájem získat více informací o tomto objektu (vazby na další objekty, přílohy, apod.), ale i získat mnoho dalších užitečných materiálů, můžete tak učinit ZDE / (registrace je bezplatná).

Úloha : Finanční plánování a rozpočty
Finanční plánování a rozpočty
Kód úlohy

Standardní kód úlohy v MBI.

:
UQ055A
Autor návrhu úlohy

Jméno a příjmení autora úlohy

:
Maryška, M. (KIT, VŠE), Klouček, O. (MIBCON)
Předpokládaná pravděpodobnost užití v praxi

Předpokládaná pravděpodobnost užití úlohy v praxi, hodnoty 0 - 1. Např. 0,7 - úlohu lze využít v 7 z 10 podniků. Hodnoty jsou průběžně testovány a upřesňovány na základě anket a průzkumů.

:
0.9
Charakteristiky úlohy

Charakteristiky úlohy

1. “Finanční plánování a rozpočty“ – účel:
  • Zefektivnit řídící proces , především v oblasti plánování a rozhodování - jednou z hlavních vlastností rozpočtů je zobrazení informací o budoucím vývoji podnikových aktivit a jejich dopadů na finanční situaci podniku,
  • Koordinace podnikových činnosti ještě před jejich realizací - při tvorbě celopodnikových rozpočtů, zahrnujících dílčí rozpočty jeho jednotlivých částí je již možné zjistit určité rezervy v některých oblastech,
  • Poskytnout podklad pro průběžnou kontrolu - výsledky stanovené rozpočtem jsou závazným úkolem pro řídící pracovníky a určují, jakých cílů je v budoucnu žádoucí dosáhnout,
  • Motivovat k dosažení cílů podniku - zainteresovanost řídících pracovníků na splnění stanovených rozpočtů,
  • Řešit otázky definované ve scénářích MBI, a to zejména ve scénáři , kde jsou formulovány společné otázky a problémy spojené s řešením plánovacích úloh (SQ005 ).
2. Dimenzionální prostor pro finanční plánování a rozpočty:
  • Při řešení finančních plánů a rozpočtů je účelné zvažovat možná hlediska , resp. dimenze ve vztahu k jednotlivým plánovacím ukazatelům, např. z těchto skupin:
3. Finanční plánování a rozpočty – klíčové aktivity

3.1. Plánování externích zdrojů financování

Samostatná součást finančního plánování organizace je detailní přehled a plán externích zdrojů financování (prostředky, které organizace získává z prostředí mimo organizaci). Podstatná část externího zdrojů je zároveň i cizí kapitál . Správné řízení externích zdrojů a způsob krytí těchto zdrojů je pro budoucnost organizace stěžejní, protože má dopad na majetkové poměry organizace a na úroveň vynucených plateb v příštích obdobích.

Zpravidla externí zdroje financování investic nedosahují takové úrovně jako interní zdroje a jsou tedy doplňujícím zdrojem financování investičního majetku , ale jejich význam je obrovský a mnoho investičních akcí by bez externích zdrojů nebylo možné realizovat. Rozdíl oproti interním zdrojů je, že externí zdroje jsou velmi rozmanité a organizace má mnoho možností, jaký způsob zvolit. Tato rozmanitost je způsobena rychlým rozvojem a inovacemi na kapitálových trzích. Konkrétní způsob financování také závisí na typu organizace, kde pochopitelně jiné možnosti mají akciové společnosti a například obchodní družstva. Mezi základní externí zdroje financování patří :

  • Akcie – akciový kapitál je z definice cenný papír, který stanovuje jeho majiteli vlastnická práva a vlastnictví podílu na kapitálu organizace. Akcie se dále dělí dle práv jejich vlastníků na:
    • Kmenové akcie – majitel kmenové akcie má právo na výplatu případných dividend ze zisku organizace a má také právo zúčastnit se valné hromady akciové společnosti a hlasovat počtem hlasů, která odpovídá vlastnickému poměru. Dále je s vlastnictvím kmenových akcií spojeno právo na případný likvidační zůstatek organizace,
    • Prioritní akcie – majiteli nepřinášejí žádná hlasovací práva , ale garantují mu nárok na vyplácení dividendy bez ohledu na výsledek hospodaření organizace a zároveň má majitel prioritních akcií přednostní právo vyplácení podílu z případného likvidačního zůstatku organizace.
  • Dluhopisy – (obligace) je cenný papír, který určuje závazek dlužníka vůči věřiteli (majiteli dluhopisu):
    • Organizace může emitovat vlastní obligace a financovat tak například svůj investiční záměr. Obligace svému držiteli přináší nominální hodnotu obligace a stanovený úrok (typicky procento z nominální hodnoty obligace),
    • Obligace má stanovenou splatnost a nepřináší svému majiteli vlastnická a rozhodovací práva v dané organizaci. Dluhopisy tedy na rozdíl od akcií nemění vlastnické a rozhodovací poměry organizace , ale přinášejí pravidelné úrokové platby a patří tedy mezi, z pohledu věřitelů, mezi méně rizikové investice,
  • Úvěr – kapitál organizace získává formou úvěru od komerční banky nebo kapitálově silné organizace. Na rozdíl od obligace se tak neděje formou anonymního upisování obligací, ale smlouvou s konkrétním věřitelem, kde je specifikován rozsah půjčky, časové hledisko splatnosti, úroková sazba a její podmínky, detaily smluvních vztahů, zástavní právo věřitele a další. V praxi je možné identifikovat celou řadu specifických typů úvěrů – např. provozní úvěry, spotřební úvěry, úvěry z platebních karet, investiční bankovní úvěry, hypotéční úvěry, konsolidační úvěry. Úvěry konsorciální a syndikátní a další,
  • Rizikový kapitál – (venture capital) je označení pro investice typicky do začínajících a menších organizací, kde investor vsází na vysoký potenciál rozvoje a budoucího úspěchu této organizace a stává se akcionářem nebo společníkem organizace. Správný odhad potenciálu organizace je ovšem zásadním klíčem k úspěchu a tyto investice jsou tedy poměrně rizikové. Jestliže se povede investorovi včas a správně odhadnout nadějnou organizaci , tak je možné dosáhnout na velmi výhodné zúročení vložených prostředků při nárůstu hodnoty organizace. Mezi obvyklé investory v tomto případě patří speciálně zakládané investiční společnosti a bohatí jednotlivci. Díky tomuto způsobu financování vznikla celá řada, zejména technologických organizací , které by standardní cestou na finanční zdroje nedosáhly (např. podmínky bankovního úvěru), ale díky správnému odhadu investorů rizikového kapitálu se mohly rozvinout a uspět,
  • Leasing – leasing jako zdroj financování se používá zejména u předmětů dlouhodobé spotřeby (výrobní zařízení, automobily atp.) a jedná se o pronájem těchto předmětů na smluvené časové období, kde nájemce odvádí pronajímateli stanovené leasingové poplatky formou splátek,
    • Obvykle při leasingu dochází po určité době (konec leasingového období) k bezplatnému přenechání předmětu leasingu nájemci do jeho vlastnictví . V průběhu trvání leasingu je předmět leasingu majetkem pronajímatele, který si majetek odepisuje a vykazuje ve své rozvaze,
    • Běžně se používají čtyři základní druhy leasingu: operační leasing, finanční leasing, zpětný leasing a konsorciální leasing. Výhody leasingu plynou z majetkového specifika, kde předmět leasingové smlouvy se nestává majetkem organizace a nezvyšuje tak její míru zadluženosti a investiční riziko. Oproti běžným způsobům financování je ovšem leasing obvykle nákladnější a přináší omezená vlastnická práva nad movitými věcmi, takto financovanými. Dimenzemi jsou účet, středisko, projekt, produkt, měsíc, zdroj financí, kategorie dat.

Specifickým způsobem externího financování je státní finanční podpora podnikových investic , která má sloužit jako podpora zajištění dlouhodobého ekonomického růstu. Tato finanční podpora je řešena celou řadou dotačních a záchranných programů , které mají za cíl podpořit regionálně či oborově znevýhodněné oblasti a zvýšit tak jejich konkurenceschopnost přímou finanční podporou, příznivou daňovou politikou, či například eliminací negativních externalit.

3.2. Hlavní podnikový rozpočet
  • Hlavní podnikový rozpočet je základní prostředek hodnotového řízení organizace , který proklamuje cíle organizace na obvykle roční období. Hlavní podnikový rozpočet vychází z dílčích plánů a rozpočtů organizace a tvoří tak integrační platformu celého systému plánování a přípravy rozpočtů v dané organizaci, ve kterém se střetávají dílčí části plánování a vzájemně se také ovlivňují. Po přijmutí a schválení daného rozpočtu, stává se tento základním dokumentem pro řízení organizace, její plánování a i následnou kontrolu činnosti. Hlavní podnikový rozpočet je tvořen třemi propojenými rozpočty:
    • Rozpočet peněžních toků,
    • Rozpočtová rozvaha,
    • Rozpočtová výsledovka.
3.3. Rozpočet peněžních toků
  • Rozpočet peněžních toků – slouží pro řízení solventnosti a likvidity organizace a zároveň pomáhá určovat vzájemné vnitropodnikové vzt ahy a to zejména tím, že určuje, jakým způsobem budou umisťovány finanční prostředky mezi základní sféry organizace (hlavní výdělečná činnost, financování organizace a investiční činnost). Plán peněžních toků se dělí na dvě základní složky :
    • Určování výše pracovního kapitálu pomocí rozpočtu stále potřeby financování, jehož cílem je určit stabilní úroveň pracovního kapitálu na zajištění provozu organizace.
    • Rozpočet peněžních toků z hlavní výdělečné činno sti, který průběžně sleduje stav finančních prostředků a upozorňuje tedy na nedostatky či přebytky peněžních prostředků. Pro plánování peněžních toků se, na rozdíl od účetní závěrky, více využívá přímá metoda sestavování plánu peněžních toků a to díky existujícím vazbám na dílčí rozpočty v systému rozpočtů organizace. Samotné vytvoření rozpočtu peněžních toků probíhá ve dvou fázích. Nejprve se sestaví prvotní rozpočet a následně se zjištěné přebytky a nedostatky zohlední do finální podoby rozpočtu peněžních toků. Přebývající prostředky se mohou například investovat dle momentálních tržních možností a nedostatky finančních prostředků jsou typicky řešeny pomocí úvěrů a podobných instrumentů finančního trhu,
  • Rozpočet peněžních prostředků, stejně jako celý podnikový rozpočet vychází z dílčích plánů organizace a obvykle je nejvíce ovlivněn těmito dílčími rozpočty :
    • Rozpočet prodeje,
    • Rozpočet nákupu,
    • Rozpočet jednicových, mzdových a dalších osobních nákladů,
    • Rozpočet variabilních a fixních nákladů.
3.4. Rozpočtová rozvaha
  • Rozpočtová rozvaha umožňuje kontrolovat vývoj majetkové struktury organizace . Na rozdíl od rozvahy pro potřeby finančního účetnictví je rozpočtová rozvaha řešena v menším detailu a při kratších časových intervalech se obvykle rozpočtuje pouze vývoj změny sledovaných skupin aktiv a pasiv. Toto pomáhá určit hodnotu pracovního a čistého pracovního kapitálu a při sestavování rozpočtové rozvahy se obvykle vychází z rozpočtové výsledovky, rozpočtu peněžních toků a z platné rozvahy na konci současného období a dále se pro hodnoty stálých aktiv a dlouhodobého kapitálu posuzují investiční a kapitálové plány organizace,
  • Pro rozhodovací potřeby managementu se může dle metodiky manažerského účetnictví použít při sestavování rozpočtové rozvahy duální přístup , který v tomto případě může souviset s odlišnostmi při oceňování fixních aktiv. Struktura manažerské rozvahy je spíše zaměřena na hodnocení efektivnosti a přijímaní rozhodnutí (například rozdělení zdrojů financování podle nutnosti úhrady nákladů kapitálu atp.).
3.5. Rozpočtová výsledovka
  • Rozpočtová výsledovka – základním výstupem tohoto rozpočtu je plánovaný hospodářský výsledek organizace. Nejvýznamnější částí rozpočtové výsledovky je tedy rozpočet zisku/ztráty , který je tvořen obvykle spojením výstupů ze čtyř základních rozpočtů :
    • Rozpočet výnosů,
    • Rozpočet jednicových nákladů – vychází zejména z plánu výroby (informace o nákladové náročnosti výkonů),
    • Rozpočet přímých výrobkových nákladů – čerpá z rozpočtu strategicky orientovaných a servisních činností,
    • Rozpočet režijních nákladů – přínosné zejména při odděleném rozpočtování fixní a variabilní složky režijních nákladů,
  • Samostatná rozpočtová výsledovka je pro řízení organizace ve svém detailu málo konkrétní a vychází z ní tedy detailněji zpracované výstupy :
    • rozpočet nákladů a výnosů z prodeje fixních aktiv a finančních investic,
    • rozpočet rozdělení zisku,
    • rozpočet nákladů a výnosů spojených s investiční a finanční činností organizace,
    • rozpočet nákladů a výnosů z prodeje aktiv, které nejsou strategické pro zajištěné hlavní výdělečné činnosti.
4. Funkcionalita finančních plánů
  • Plánovací dokument: Finanční plány a rozpočty (DQ053A ),
  • Finanční plánování navazuje na problematiku finanční analýzy , jejíž výstupy využívá a zaměřuje se na specifika krátkodobých a dlouhodobých finančních plánů a na způsob jejich sestavování. Finanční plánování má za cíl stanovit finanční cíle podniku a určit prostředky , jak stanovených cílů dosáhnout. Finanční plánování by tak mělo vytvářet předpoklad zajištující finančně zdravou a stabilní organizaci. Cílem finančního plánování v tržním prostředí je splnění základního finančního cíle organizace – maximalizace tržní hodnoty organizace . Finanční plánování lze rozdělit na rozhodování o způsobu financování, o peněžním hospodaření a o investování kapitálu . Proces finančního plánování je pochopitelně složen z řady dílčích procesů , ke kterým patří především:
    • identifikace a analýza všech finančních a investičních příležitostí zkoumané organizace,
    • projekce současných rozhodnutí do budoucích výsledků organizace,
    • výběr a konsolidace optimálních variant pro použití ve výsledném finančním plánu,
    • zpětná a průběžná kontrola dosažených výsledků organizace oproti stanovenému plánu.
4.1. Plánování základních finančních ukazatelů dle vybraných dimenzí:
  • Dále uvedené ukazatelé a dimenze představují pouze vybrané základní, k nim jsou na stránkách jednotlivých metrik doplněny i další související.
  • Obdobně se předpokládá, že na základě specifikovaných ukazatelů se podle potřeby podnikového řízení vytvářejí i další kalkulované ukazatele ,
  • Ukazatelé pro plánování základních finančních ukazatelů:
    • Hospodářský výsledek (IQ0001 ), Objem nákladů podniku (IQ0003 ),
    • Objem majetku podniku (IQ5061 ), Objem odpisů majetku (IQ5062 ),
    • Obrat (IQ0002 ), Tržby z prodeje zboží a služeb (IQ1007 ),
  • Dimenze pro analýzy základních finančních ukazatelů:
5. Zdroje dat:
  • Podniková strategie a dílčí strategické dokumenty (DQ001A ),
  • Požadavky na plány a rozpočty (DQ081A),
  • Účetní evidence (DQ041A ), Finanční výkazy podniku (DQ051A ), Rozvaha (DQ051B ), Výsledovka (DQ051C ),
  • Analytické finanční databáze (DQ052A),
  • Finanční plány, původní (DQ082A), Personální plány (DQ261A), Mzdové plány (DQ074A),
  • Plány a odhady objemu prodeje (DQ111A), Plány nákupu (DQ161A),
  • Investiční záměry (DQ310A), Požadavky na investice a údržbu (DQ314A), Plány investic (DQ321A),
  • Plán marketingových akcí (DQ371A), Plány dopravy (DQ421A),
  • Evidence úvěrů (DQ054A), Evidence leasingových smluv (DQ055A).
6. IT pro finanční plánování a rozpočty:
  • Plánovací aplikace na bázi business intelligence , např. TM1 (AQ014B ), Targetty (AQ009A ), Oracle Hyperion Financial Management (AQ011A ), SAP Business Planning and Consolidation (AQ012B ) a další,
  • Celopodnikové aplikace - ERP (F300 ).
7. Finanční plánování a rozpočty - principy:
  • Finanční plánování je realizováno pomocí tří základních metod :
    • Metoda Intuitivní – pracuje na základě zkušeností a subjektivních odhadů osoby, který tvoří finanční plán. Veškeré vzájemné vztahy a vazby závisí na posouzení plánovače a tak může snadno dojít k určitému zjednodušení a opomenutí důležitých vazeb. Při složitějších operacích je tedy riziko nepoužitelného plánu poměrně značné. Plánovač obvykle pracuje na základě výstupů z účetních výkazů a různých makroekonomických prognóz,
    • Metoda statistická – při plánování se pracuje s prodloužením časových řad do budoucnosti (např. metoda proporcionálního růstu nebo metoda regresní analýzy). Slabinou této metody je předpoklad, že trend vývoje ekonomických veličin naváže na minulost a stejným způsobem bude pokračovat do budoucích období,
    • Metoda kauzální – jedná se o nejpoužívanější metodu finančního plánování a funguje na principu procentního podílu na tržbách . Růst tržeb je dle předpokladů této metody považován za největší akcelerátor vývoje organizace a ostatní parametry v plánu tedy odvozuje od ukazatele tržeb. Metoda využívá jako zdroj informací zejména výstupy z dílčích plánů organizace (zejména obchodní a výrobní plán), výsledek hospodaření organizace v minulých letech a makroekonomické prognózy o budoucím vývoji daného segmentu trhu,
  • Samotná tvorba finančního plánu je iterační proces , kde se pracuje obvykle s mnoha variantami , ze kterých se postupně úpravami a dílčími procesy vyhodnotí jedna varianta jako výsledná, která nejlépe pomůže dosáhnout definovaných cílů ve strategii organizace. Každou zvažovanou variantu je vhodné nejprve posoudit z hlediska potřeby finančních zdrojů. V případě nedostatku disponibilních zdrojů pro zvažovanou variantu, je nutné tento vybraný návrh plánu upravit o externí zdroje financování. Varianty finančního plánu se obvykle posuzují pomocí běžných metod finanční analýzy.

Finanční plány lze klasifikovat mnoha způsoby a to například:

  • Časové hledisko dělení plánů a rozpočtů:
    • Strategický plán – sestavuje se v horizontu 5 – 20 let, kde doba platnosti závisí na velikosti organizace. Strategický plán přímo vychází z podnikatelského plánu,
    • Dlouhodobý plán – pracuje typicky s horizontem 1 – 5 let. Jeho sestavení je v tomto rozdělení nejsložitější a výsledná kvalita má zásadní význam pro úspěch podnikání (pracuje stále se strategičtějším horizontem větším než 1 rok a zároveň musí být již poměrně konkrétní na rozdíl od strategických plánů),
    • Krátkodobé plány – obvykle velice přesný a konkretizovaný operativní plán operující v horizontu max. 1 roku., který přímo vychází z dlouhodobého plánu,
  • Hledisko předmětu plánu a rozpočtu:
    • Dílčí rozpočty – samostatné rozpočty popisující jednu oblast plánování (např. rozpočet režijních nákladů, rozpočet krátkodobé likvidity atp.),
    • Kompletní podnikové plány – sestavují se na celkový ekonomický výhled a obsahují přípravu plánované výsledovky a rozvahy organizace a plán cash-flow,
  • Hledisko použité techniky sestavení plánů a rozpočtů:
    • pevný a variantní rozpočet,
    • přírůstkový rozpočet a rozpočet s nulovým základem,
    • pevný a klouzavý rozpočet,
    • rozpočet limitní a indikativní.
8. Podmínky úspěšnosti finančního plánování:
  • Dosažení:
    • Úplnosti – ve výsledném plánu je nutné zahrnout všechny činnosti a faktory, které ovlivňují nebo mohou ovlivnit náklady a výnosy dané organizace,
    • Systematičnosti – myšlenkou této zásady je orientace na vybraný základní cíl (typicky maximalizace tržní hodnoty a zisku a udržení likvidity),
    • Přehlednosti – dodržení této zásady zajistí kompetentním osobám jednoduchou orientaci v plánu a usnadní jim tak práci při zadávání skutečných hodnot pro následné vyhodnocování plnění plánu,
    • Klouzavosti – lepších výsledků při plánování a vyhodnocování plnění plánu se dosáhne při použití klouzavého plánování. Princip spočívá v posunutí plánovacího horizontu nového plánu tak, aby částečně překrýval plánovací horizont předchozího plánu,
    • Pružnosti – plán musí být sestaven tak, aby mohl reagovat na měnící se okolní (legislativní změny, ceny surovin atp.) i vnitřní (fluktuace zaměstnanců, technologie výroby atp. podmínky organizace,
  • Údaje vstupující do procesu finančního plánování typicky pocházejí ze systému finančního a manažerského účetnictví a na jejich přesnosti a správné struktuře tak závisí úspěšnost a složitost procesu finančního plánování. Dalším nezbytným faktorem při sestavování finančního plánu je zajištění provázanosti a koordinace. Toto zajistí sladění procesu tvorby krátkodobého a dlouhodobého finančního plánu a propojení všech dílčích plánu, které vznikají napříč organizací,
  • Při sestavování plánů je důležité pracovat s uživatelskými rolemi a různými úrovněmi oprávnění. Je třeba nastavit tento systém tak, aby pouze kompetentní osoby mohli ovlivňovat danou úroveň plánu (např. plánovač prodeje nesmí ovlivnit plánování lidských zdrojů atp.). Zároveň je nutné pracovat s pravidly schvalování plánu tak, aby nebylo možné plán po schválení dodatečně měnit bez zapojení kompetentních osob,
  • Efektivní využití principů plánovacích aplikací na bázi business intelligence (F453 ) a podle potřeb a možností i využití principů prediktivní analytiky (F454 ),
  • Podle potřeby podniku, případně nadřízených organizací respektování mezinárodních standardů, např. IFRS, GAAP a další.
9. Doporučené praktiky
  • Finanční plán je pro každou organizaci zcela zásadním dokumentem. Jeho formální úprava a obsah se může v různých podnicích lišit a záleží na každé organizaci, jakou přesnou formu zvolí,
  • Součástí přípravy výsledného finančního plánu by měl být i proces validace plánu. Finanční plán je ovlivňován celou řadou dílčích plánů, které do něj přímo vstupují svými výstupy (viz níže). Výsledný plán může naopak zpětně ovlivnit některý z dílčích plánů a je tedy nutné vhodně zajistit validaci plánu – kontrolu věcných návazností, očekávaných hodnot a úplnost daného plánu,
  • Základním informačním vstupem pro sestavení finančního plánu jsou dílčí podnikové plány a různé externí zdroje informací. Příklad struktury informačních zdrojů znázorňuje obrázek .
10. Poznámky, reference:
  • Kislingerová, E. - Manažerské finance - (Praha: C. H. Beck 2007) - ISBN9788071799030.,
  • Valach, J. - Investiční rozhodování a dlouhodobé financování - (Praha: Ekopress 2001) - ISBN8086119386.,
  • Doleček, M. - Cenné papíry. - (BusinessInfo.cz 2014),
  • Kalabis, Z. - Bankovní služby v praxi - (Brno: Computer Press 2005) - ISBN8025108821.),
  • Koráb, V., Peterka, J., Reţňáková, M. - Podnikatelský plán - (Brno: Computer Press 2008) - ISBN9788025116050,
  • Landa, M. - Finanční plánování a likvidita - (Brno: Computer Press 2007) - ISBN9788025114926,
  • Živělová, I. - Finanční analýza a plánování[online] - (Mendelova Universita v Brně 2015).